and the winner is: No. 24…na matrace nezalehnem, ale vode dneška sem pro vás don Corleone, kočičky

 

po práci legraci, je to tak, žáno?

vrchovatě, včera sme si jí užili opravdu vrchovatě

v osum večer stepuju před Lucerna Music Barem, kde se má odehrát křest novýho alba paní Ester Kočičkový a pana Lubomíra Nohavici (ne, to opravdu není ten populární estébák)…jde už vo čtvrtý album za deset let spolupráce tohodle pozoruhodnýho dua

potkávám Standu, našeho bubeníka…dorazil s partou spolupracovnic z divadla Minor…všechna jména pět vteřin po představování samozřejmě zapomínám, nač si zasírat hlavu nesmyslama, když ty lidi vidim prvně a pravděpodobně i naposled v životě

Standa mi cosi vypráví, ale z jeho rozvážný mluvy poznávám, že už je slušně nalitej…a co se s tim budu srát, začnu se vožírat taky, vždyť je to dnes hudebně zábavnej večírek…nic řešit nebudem…jenže to netušim ani milióntinu toho, co mě čeká

šou začíná…paní Ester tradičně nevomaleně komunikuje s nevomalenym publikem, pan Lubomír se u koncertního křídla potutelně usmívá a pálí jednu za druhou…vše jistí konferenciér v roli ministranta pan Stanislav Helena

vožerem se až nám slezou nehty
až se v krvi dolů svezou
až nám všechny nezty slezou
pak si najdu smrt

šanson je žánr, kde se uplatněj i neškolený zpěváci…síla paní Ester je hlavně v celkovym projevu…zhýralá subreta, co tě pošle do prdele tak elegantně, že jí eště poděkuješ

sednu si pod oknem
měsíc ti rozum smázne rukavicí
stanu se brzdnou dráhou za jepicí
videm skonavým

je vyhlášena tombola, lupen stál dvě kila, mam číslo 24, to bych moh něco zase urvat, loni sem kdesi vyhrál za stejný vstupný poukaz na deset piv…teď by bodnul poukaz do lázní

rozdělujou se ceny, pěkný dárkový nemocniční galoše plný Ester a Luboše…pak nějaký dárky z pozůstalosti jedné paní, co si to hodila, přestože nebo spíš protože ráda poslouchala tyhle dva svérázný šansoniéry

– hlavní cenu, tedy čest stát se kmotrem alba Černá orchidej, získává číslo 24!

kouknu znova na lístek: – tady, paní Ester, tady, já mám číslo 24!

– dobře, tak se připravte, zahrajeme ještě dvě skladby a moc se nám tam vzadu neopijte, ať tu pak neblekotáte při křtu

přichází ona pověstná warholovská čtvrthodinka slávy…dám si posledního šluka a vstupuju do záře reflektorů

na pódiu je vše už nachystáno ke křtu…v pěkný společnosti sem se to octnul…další sudičkou je astroložka, taková ta paní, co na TV Prima kolem druhý ráno otáčí karty a říká, že všechno bude fajn…dnes věští z koule krásnou černou budoucnost pro Černou orchidej

sem vyzván, abych se představil, činím tak, pak něco opile zablekotám, vzpomenu fenomén Evy a Vaška a užívám si pozornosti celýho Lucerna Music Baru

třetím z krstných otců je evangelickej farář, kterej tu hudební placičku poleje absintem, plastová krabička na chvíli vzplane, já ji podle domluvenýho scénáře uhasim neperlivou vodou nejmenovaný značky a přepálený cédéčko je hozeno do publika k radosti jednoho z fanoušků

a tak sem se stal kmotrem alba s názvem Černá orchidej, za vodměnu dostávám též jeden výlisk a usedám zpět mezi obdivovatele

eště mnohokrát toho večera si na mě lidé ve výčepu ukazují: – to je ten kmotr, pan Hloupák

– Loupák se menuju, Loupák!

na drink mě nikdo nepozve, držgrešle…zato já mohu ušetřený peníze, který sem neutratil za cédé, prolejvat hrdlem do haleluja, což se mi eště zle vymstí, jak vyjde pozdějc najevo

koncert pokračuje, k paní Ester a Lubkovi (ano, tak mu paní Ester občas říká), se přidávájí L.N. Boys, doprovodnej orchestr složenej z výbornejch muzikantů, pan Lubomír dává i některý svý sólovky a spořádání prchaj na poslední metro

měkčí než lítost
půlnoční vánek
posbírá v oponách
kočičí spánek

a je konec

a já si dám eště jedno, pozdravím pana Bubáka, ten už taky sotva vládne jazykem

a dám si eště další, pozdravim všechny, co tu zbyli, ukloním se a mizím povznesen, sám se sebou spokojen…vylezu asi hodinu po půlnoci před Lucernu, zapálim si retko…čekam na tramvaj

přicupitá ke mně malá cikánka, kurvička sotva přes patnáct, zakoulí vočima a nabídne:

– chceš dělat lásku?

– lásku ani ne, ale zašukal bych si

– no tak poď, tahá mě za ruku

– mam akorát padesát korun

– to je fakt málo, tak mi dej aspoň cigáro

tady ve Vodičkový je potkávám skoro denně, ale málokdy mam čas popovídat si…tak chvíli kecáme

– kolik ti vůbec je, nemáš bejt náhodou doma, proč vlastně šlapeš?

– po tom ti nic neni, dyk ty taky určitě chodíš do práce a dej mi eště jedno cigáro

tak sem jí dal a v tu ránu přijela tramvaj č. 55

ráno cestou do práce se ve Vodičkový musim uchechtnout

dopoledne na letišti přeju šťastnej a klidnej let mámě, vydává se za tátou do dalekejch krajin, tam, co kočky sedávaj na přístavní hrázi a čekaj svůj příděl vod rybářů

a co dneska po práci? legraci? kočičky?