neklidný songy do zkurvený doby

 

slušně zaplněná Akropolis se ve čtvrt na devět ponoří do tmy, z repráků zazní intro a mše za všechny rozdrásaný duše může začít

scéna nasvícená jak v nějakym hororu…jen pár tmavě modrejch tlumenejch reflektorů a pod nima duo temňáků

drobátko voplácanej Greg Dulli, zakladatel a lídr Afghan Whigs, v současný době hlavně Twilight Singers

jeho pětivaječný vyzáblý dvojče Mark Lanegan kdysi zpíval se Screaming Trees a vod devadesátejch let nejen úspěšně sóluje, ale zanechává stopy v mnoha jinejch projektech

na první pohled působěj tihle maníci nesourodě: Gregovi je prostor pódia evidentně malej, pořád pobíhá sem tam, roztleskává a snaží se bavit publikum, většinou mučí kytaru, pak si dřepne k piánu, občas přiskotačí až k vokraji pódia a procítěně si tam vylejvá srdce

naproti tomu se Mark zaklesne do mikrofonu a celej koncert u něj jak přikovanej zůstane…ve tváři ani stopa po nějaký emoci, comfortably numb

a dvojčátka nás pěkně protahujou bahnem žití…s těmahle chlápkama se moc srandy nedočkáte, spíš démonů, strachů, bolesti…vnitřní neklid, napětí a samá hrůza vokolo…cold outside, long after dark, you’ll find a stone in your heart…come down slow and easy…vítejte v předpeklí

ovšem hudebně je to velkej nášup…přehrávaný sou většinou skladby ze zatim jedinýho alba Saturnalia, prokládaný buď kouskama z vostatních projektů vobou frontmanů, případně coververzema jinejch umělců…třeba taková St. James’ Infirmary byla skvostná

hlasy dvojčat se parádně doplňujou: zhruble vyhulenej Lanegan a dravě plnej Dulli…a když se voba sejdou v nějaký společný pasáži a pořádně se do toho vopřou…co vám budu povídat, nádhera!

muzikanti neexhibujou, ale citlivě sloužej celku…když je Greg u piána, kapela chvílema zní jak nějaká nadupaná bluesrocková parta začátku sedmdesátejch let…v Idle Hands zavane duch gotiky…je to hutný

písně se rozjížděj pomaloučku, pak přecházej do hromobití, místama nápor až třech grunge kytar je vopravdu mocnej a ke konci zase ztišujou

základní set vrcholí stejně jako album dvouma skvělejma peckama – Each To Each, elektronicky mrazivá jízda do temnot…a maximálně gradovanej opus Front Street…tam už neni kam uhejbat

life is shame and your hands are stained
walk in chains and change your name
go where you go, but forget me not
take a memory too, if it’s all you got
chase your pain with a shot of rain
dig with a spade or a razor blade

v několika přídavkách nakope Mark městu prdel – Hit The City, poněvadž ví, že z tohodle pekla naruby se mu eště nechce…valivý Meth Blues…rollin just to keep on rollin’…I don’t want to leave this heaven so soon

a naděje?…sotva…úplně poslední slova poslední písně Number Nine včera zavyl Greg: I’m gonna make you blind

pánové Mayall, Waits a Cave prominou…při vší úctě k Vám sou pro mě zážitek roku Gutter Twins…a to má eště v září dorazit Iggy

 

dvojcata