předposlední den roku 2008 sedim v autobuse, kterej mě veze krajinou podél Vltavy a já vlastně nevim proč

 

měl bych přece ležet doma a vodpočívat po předchozim pekelnym večírku, jehož konec si v Balbínce nikdo nikdy nebude pamatovat

byla to zřejmě kalba fakt pekelná, poněvadž sám ďábel mi musel našeptat, abych místo léčení kocoviny v klidu šiškovskýho doupěte mířil na blind kamsi, kde to neznam a účel návštěvy akorát tušim

Fata Morgana, občas ji vídávám, srdce pak vypadne z rytmu, zkratuje a vyšle do řídicího centra zmatenej pokyn…v kombinaci s čertovskou radou a mnoha kalíšky Morgana způsoběj to, že se najednou fyzicky blížim tam, kde mě nikdo nečeká…ale co, řikám si, i cesta může bejt cíl, to krásně votřepaný kliše…a víla by tam třeba mohla bejt taky, jo víla

krátce před cílem cesty se naplno vohlásí chandra a řídicí centrum se přepíná do stavu pohotovosti…všechno je to praštěný, snad abych na konečný vystoupil, dal si někde panáka, našel si nejbližší spoj zpátky a do konce života zavřel voči, abych znova nepodleh přeludům…living is easy with eyes closed

sluníčko, přívětivej společník na cestě, se za sklem usměje a palec mý pravý ruky, bez vohledu na varovný signály z řídicího centra, vodesílá vetřelčí esesem: Fato Morgano, za 15 min sem tam

podivně rozrušen a zároveň uklidněn faktem, že teď už cuknout nemůžu (se ví, že můžu, ale nechci), se usměju i já a řídicí centrum rezignuje

autobus zpomaluje, moje srdce naopak přidává na tempu a do krabičky s displejem padá neuvěřitelně vstřícná vodpověď: Teda, ty jsi dobrej blazen

ba že, jsem…dál už to stejně nejede, venku mrazivo a slunce se teď jen tak uculuje…máš, cos chtěl…opravdu sem chtěl?…vystoupám pár kroků do mírnýho kopečka a tam, na konci dlážděný uličky, stojí ONA, skutečná!…takže se mi to nezdálo…rozpačitě překvapený sme voba, těžko říct, kdo víc

a pak prožívám pár hodin v její blízkosti…ocitáme se v říši zvířat, kde se nemluví, a tak skoro nemluvíme, není třeba a já stejně nevim, co bych měl povědět…jako vobvykle skřípnutej touhou a neschopností vyžvejknout se…ona ve víru povinností, já ve víru vášně, kterou krotim, jen přešlapuju vokolo, a když nemam jak bejt užitečnej, aspoň se snažim nepřekážet…stačí mi tiše obdivovat její krásu, musí stačit…a ona trpělivě snáší moji přítomnost

kocovina ustupuje, hlava vyvětraná čerstvym povětřim, prázdná…prvotní pocit nepatřičnosti zvolna přešel do daleko voblíbenější trapnosti…čas plyne, přituhuje a padá soumrak

kdo by to byl řek, že víly taky můžou prochladnout, a tak se – už za tmy – zahříváme, ve vší počestnosti, čajem a grogem…vodpolední audience, částečně vynucená, velkoryse udělená a takřka beze slov, je u konce, a když nasednu do vlaku na zpáteční cestu do svý reality, připadá mi, že i kdybych putoval až někam za horizont, dál a dál, stejně nikdy nedojdu, víla zůstane nejspíš pořád jen fatou morganou

protože na pohádky věřej akorát děti…a blázni vobčas taky