Ráno byla ještě zima. Při čekání na tramvaj sem ani nečet noviny, protože foukal mrazivej vítr a já si musel schovat ruce do kapes. I držka mi mrzla. Cestou do práce to trochu povolilo, v novinách zase nic. Na Hradčanský už se skrz smog dralo slunko.

Po obědě byla vobloha čistá a nálada šla prudce nahoru. Den se vybral.

Doma sem na sebe hodil lehčí bundu a vyrazil směrem k hospodě Nad schůdky, kam měl v půl šestý dorazit kámoš Petr. Nad schůdky je klasickej žižkovskej pajzl s cikánskou obsluhou, která si hostů považuje a piva nosí svižně. Mocná přitažlivost G tentokrát úspěch příliš neslavila. Po dvou desítkách sme si to namířili do Akropole v Kubelíkově ulici.

Nějakej ptáček si v povětří trylkoval, což sme s kámošem zaregistrovali téměř na setinu přesně ve stejnej okamžik, znáte to.

V Akropoli se konal koncert “Když je dnes člověku padesát”, takto u příležitosti nedožitejch padesátin Mejly Hlavsy. V přilehlym baru Kaaba točej sice Lobkowicz do kelímku, ale dá se to přežít. Sál byl plnej. Beznadějně vyprodáno, i když den předtim bylo to samý představení. Ve foyer cedulky na zdi hlásily, že 20% výdělku z show bude předáno rodině Hlavsových. Bez komentáře.

V sále hrála Mejlova hudba z repráků a k tomu na zeď promítali fotky. Zhruba ve třičtvrtě na sedm přišel na pódium Ivo Pospíšil se třema holkama (jména si nepamatuju) a dost křečovitě, jen s akustikou, předvedl Muchomůrky bílé. Děvčata do toho hua hua huala…

Po nich nastoupili Velvet Underground Revival. Maj to zmáklý za ty léta. Sweet Jane, Venus In Furs, What Goes On, Waiting For The Man, Heroin. Klasika. Mezitim doklopýtal ze schodů do předsálí Magor.

Po kratší pauze nakráčeli před publikum DG 307. Neviděl sem je naživo tak 5-6 roku, tudíž moje zvědavost rostla každou vteřinkou. Pavel Zajíček svym nenapodobitelnym způsobem deklamuje první text, lidi přestali štěbetat, čuměj k pódiu, kapela to s citem všechno podbarvuje. Krátkej stoptime, lidi začnou tleskat, ale DG 307 rovnou spustěj Tygra.

Tyger, Tyger, burning bright, in the forests of the night, what immortal hand or eye, could frame thy fearful symmetry?

Další skladby, další překvapení, maj konečně dobrýho bubeníka, šlape jim to a uhrančivej Zajíček se založenejma rukama v jednu chvíli mezi písněma trochu uvolní atmosféru. Na výkřik nějakýho hysterika davu: Mrdat! hbitě ucedí: Tak jdi!. Publikum je nechce pustit z pódia.

Ve volný chvíli si vezme slovo Magor a překvapivě civilně, bez představování a bez patosu uvede hlavní hvězdy večera: Ladies and Gentlemen, hrajou vam Plastic People of the Universe!

A už to valej. Teda pardon, rytmika neni z nejhorších — Eva Turnová na basu, dokonce i některý Mejlovy pěvecký party vzala za svý!, Eman Kandl za škopkama, leč — Hlavsa a Brabec, to byla holt jiná esa. Většinu zpěvu táhne pan Janíček. I ty nový věci se daj poslouchat. Klasický plastický laufy sága a houslí nebo na co to ten Kába vlastne hraje. Kytara Pepy Karafiáta kapele prospěla už před čtyřma rokama a pořád tam bezvadně sedí. Vráťa Brabenec se pěkně rozdovádí, při nový skladbě s lascivním textem Petra Peťáka Lampla šaškuje s basistkou.

Na závěr se sejdou na pódiu všichni a spustěj společně Magický noci. My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám. Jako přídaveček Jó, to se ti to spí, samozřejmě a capella. Garage a božského Tonyho Ducháčka zas až někdy jindy.

Vyšli sme z tý pekelně rozhicovaný Akropole na svěží vzduch. Skoro jarní ozónek. Co s načatym večerem, noc byla ještě velmi velmi mladá. Snad teprve v pubertě.

Když se projde pár ulic vod Akropole směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad, nedaleko Žižkovskýho vysílače je slavný Škroupovo náměstí, kde se v prosinci 1988 konala jediná minulym režimem povolená demonstrace ke dni lidskejch práv. Náměstí je takovej malej Kulaťák, a má jednu velkou výhodu — je tam hospoda U sadu. Ve výčepu tradiční stoly pro stamgasty, ale důležitej je hlavní sál. Je vyzdobenej nádhernejma krámama a všelijakym starožitnym harampádím. U stropu a na zdech visej starý rádia, chomouty, lampy, dokonce i páka vod výhybky.

V půl desatý večer je tu nabito a hučí to tady jak v úle. Pikola musí kmitat jako vo život. Sedáme k jedinýmu volnýmu stolečku a u kolem letícího pingla vobjednávame dvakrát Plzeň. Vysoko na zdi je instalovaná blbovize. Běží v ní závěr první půle utkání Ligy mistrů Galatasaray-AC Milán, stav 1:0 pro istanbulský. V přestávce vopakujou parádni gól Hagiho.

Probíráme s kámošem Petrem koncert, fotbal, situaci v Primě, kde momentálně dělá. Přichází další pivachtivej zákazník, Radim. Ten jako obvykle žádá dvě piva, první do sebe leje téměř na ex, má po práci žízeň. Další půlitr už vychutnává jako my. Čas plyne.

Začala druhá půle. K vedlejšímu stolku, kterej se mezitim uvolnil, sedá mladý muž s mladou dámou. Mladík se zájmem anglicky vyzvídá, kdo hraje. U stolu naproti seděj dvě holky, který evidentně lověj vočima po sále. Zkušenej ženáč Petr je zve k nám. Nevim, co si vod toho slibuje. Taky že jo, za chvíli se zvedaj a že prej dou zakončit den do Akropole. My zakončíme tady, vo tom už je rozhodnuto, ani slovo padnout nemusí.

Brazilec Jardel vsítil druhej banán, Galatasaray postupuje a my jim připíjíme další sklenicí, už je ani nepočítam. Vo půlnoci voláme pana vrchního a vyrovnáváme účet. Pak znova na vzduch a kratší procházkou domů. Pořád je celkem příjemně. Doma s klidem na duši usínam. Docela obyčejnej den.