hoş geldiniz

 

v pátek sem z rachoty vypad až kolem šestý, při čekání na MHD vymrznul, půl hodiny příjížděly jen narvaný busy a to já k smrti nerad…v metru přemejšlim, kde spočinu a ejhle, náhoda mi přihrává usměvavou tvář básníka E.

– kam jedeš kalit?

– právě dumam

– u Dandů sem si dal sraz s přítelem Násirem, poď taky

u Dandů se léta slejzaj bejvalý Zpěváčkovci, legendární příšery, máničky, androši, verbež, prostě samí sympaťáci…někdy tam zavítám, díky krátkýmu působení v kapele Slum, která je pro tyhle lidi bezmála kultovní

básník E. vypráví o svym ozdravnym pobytu v lázních…na srdce jsou Poděbrady a básník vypadá spokojeně a odpočatě

na mě zase blahodárně působí zde velmi hýčkaná plzeň a při jejím nestřídmym popíjení vyslechnu i pár cestovních poznatků slečny I., která právě přibyla z Korsiky, pročež je plná dojmů

přítel Násir je z Pakistánu a v jednu chvíli se podívá na básníka:

– Milane, chci ti něco říct, nebude to znít snad blbě, mám tě rád

je to tak prosté…žádný buzeranti, ne ne…tři slova

přichází jiný E., věčně nesouhlasící s čímkoli, profesionální oponent…kupodivu se na čemsi shodujeme a hned prý:

– hulíš?

– když mě někdo pozve

– zvu tě! ale musíš ubalit, já to neumim

před hospodu zlákáme eště jednoho konzumenta ušlechtilých travin…má triko Die Toten Hosen a hned jde řeč o slavnym vystoupení kapely na mírovym koncertě v Lochotíně

– no jo, kvalitní akce, tehdy tam pankáči totálně znemožnili toho šaška M. Davida, rajčata, vajíčka, snad i gumovej granát přiletěl na pódium a Neubaten byli rovnou vyhoštění…to bylo v roce 1987

– se pleteš, kámo, brácha tam byl, ale vo pět let dřív

– blbost, bylo to kvůli tomu, že zabili Palmeho, takže těžko 1982, určitě 1987

než dojedem jointa, není spor vyřešen, ovšem oponent stál tentokrát při mně…kýve, že 87

a dál sme naladěni ve stupnici ano-dur…Beatles, Who, Pearl Jam…model jemný, travka porozumění…ne vždy se zadaří, ale bzučíme si v pohodě 2 hodiny

pak se společnost přesouvá do Mánesa, kde hraje grupa s názvem Vrať se do hrobu, už nemám love na vstup a od společnosti se odlupuju…s úsměvem na tváři a s igelitkou v ruce směřuju do Šiškova a klidně usínám

v sobotu překvapivě čilej jak rybička vyskočim z betle a mažu do Vršovic na béčko Bohemky, poctivě tam dvě hodinky klepu kosu a tři nevtipný parodie na grog mě nutěj eště se po cestě k našim někde stavit

v Modřanech po dlouhý době a opatrně nakouknu do Vratislava, sídlištní restaurace normalizačního typu, kde sedávaj nakrátko stříhaný tátové vod rodin…ráno šli nakoupit a ve dvě vodpoledne tu s taškama Tesco u nohou civěj na televizi, kde se cosi hýbe…žádná verbež, vesměs samí nesympaťáci

ale pár piv (to se rozumí, že plzeňskejch) k četbě bodne a když mam kolem sebe imaginární kruh, do něhož smí jen prsatá pinglice s dalším půlitrem, dá se to přežít i tady…ostatně, vlez sem dovnitř dobrovolně

a pak zazvonim u našich…zakrákorá na mě známej hlas: Bismillah ir-Rahman ir-Rahim, hoş geldiniz…naše rodinná fascinace Tureckem prostupuje vše, i ten pitomej zvonek u dveří

s mámou sedíme…kecáme o všem…pijeme Grant’s, skoro celou láhev vytáhneme…byla asi poslední, co přivez táta ze služebních cest…takže trochu pijeme i s ním, an právě teď opět služebně za devatero řekami…člověku po kvalitní whisky neni zle, chválíme si alkoholicky větší než malou spotřebu

po whisky zle není, ale druhej den je všecko jinak