už tu horskou dráhu vypněte!…anebo ji eště nechte chvíli puštěnou

 

že se vyplatí kamkoliv chodit s mírnym předstihem, vo tom sem se přesvědčil v sobotu večer…koncert se měl konat na Výstavišti v Malý sportovní hale, ale když dorazim na místo, vidim cedulku, že akce přesunuta do Roxy…to je naštěstí pár stanic tramvají, ale i tak si musim přichvátnout…přesně v osm strčim nos do sálu a pět minut nato propuká šílenství

tuhle partu, soustředěnou kolem dvou vyzáblejch excentriků, Omara Rodríguez-Lópeze a Cedrice Bixler-Zavaly, sem doposud znal jen z desek a byl nesmírně zvědav, jak se s tou hudební magorií popasujou naživo

magorie je slabý slovo…jejich desky sou zaplněný skladbama, jejichž názvy sotva vyslovíte, natož abyste si je pamatovali…a že byste si je jen tak pobrukovali, na to zapomeňte docela…výjimkou nejsou čtvrthodinový kompozice a vůbec působěj celkem jako z jiný planety, ne-li galaxie

Roxy funguje tak trochu jako sauna, všichni sou v tu ránu durch a na pódiu se dějou věci

jak vůbec přiblížit neznalýmu posluchači tvorbu, kterou tyhle pošahaný týpci produkujou?…to teda neni vůbec snadný…obávam se, že pro milovníky škatulek žádnou vhodnou nenajdu

nejjednodušší popis by zněl asi takhle: jízda na horský dráze, kterou nelze dvě hodiny zastavit

z kytaristy by měl určitě radost pan učitel Hendrix, a rozhodně nejen proto, že Omar je taky levorukej…no ale jako Hendrix to nezní

chlapík za bicíma dá zběsilostí a úderností upomenout na Bonhama, ale Led Zep to taky nejsou

když se do toho vopřou všichni naplno, lze zaslechnout hardcore, ale ani ten to neni

každej jeden hudebník je instrumentálně velmi zdatnej, takže si můžou dovolit prakticky cokoliv…improvizační schopnosti též na vysoký úrovni, a tak dvacetiminutová suita uteče jako nic

má to fantastickou dynamiku…chlapci klidně během čtyř taktů provedou čtyři změny rytmu…by se voblíz i Frank Zappa…správně, toho taky nečekejte

kapela přechází z jedný skladby do druhý…pokud zrovna nikdo netříská do nástroje, různý efekty furt hučej jak meluzína a ušiska dostávaj pěkně na pamětnou…Pink Floyd?…samá voda, ačkoliv na poslednim albu – The Bedlam In Goliath – se vobjevila skvělá verze letitý Candy And A Currant Bun

když už tempo trochu zvolní a saxofonista spustí freejazzový (nene, ani jazz) laufy, na dlouho to neni…bubeník si jen votře ručníkem pot a už do toho zase práskne…kytara zakvílí a všechno přejde do těžkotonážní sabbathovský pasáže (opět vedle, Black Sabbath nikoliv), jen asi tak dvakrát rychlejší

a nad tim všim se nese Cedricův ječák, chvílema znějící jako ženskej

prostě je to neuvěřitelná nakládačka a fakticky si skoro dvě hodiny nevoddechnete

před koncem dojde na nejkomerčnější kousek v repertoáru kapely…teda pokud se dá vo komerci vůbec hovořit…prostě záležitost s potenciálem hitu – The Widow, ploužáček…to zpozorněj i zástupkyně něžnýho pohlaví, který se doteď někde v koutku spíš věnovaly prazvláštním tanečním kreacím (ale na tohle se vlastně ani tancovat nedá)…freeze without an answer, free from all the shame, let me die, cause I’ll never, never sleep alone

totálně vyždímanej se vypotácim před Roxy a sem v jinym světě…zase zpátky v tom normálnim

chlapci a děvčata, že už sem viděl a slyšel leccos…ale tohle byli(a?) Mars Volta