nakonec sme to všichni přežili

 

minulej tejden pustili dědu ze špitálu domu, když sou ty vánoce, že jo

stavil sem se u něj eště před svátkama, dárky předat, v rámci možností si popovídat…celkem už mluvit může, sice ne všechno je mu rozumět, takže zbytek doprovodí gestem a i průměrně inteligentní Loupák pochopí

večer plynul, až došlo na rizikovej moment — měl sem chuť na cigáro…odebral sem se na balkón a hned křik:

– ty mě chceš zabít, chceš mě zabít!

najednou bylo rozumět každý slovo:

– vypadni, vypadni vodsuď!

típnul sem cígo a pomalu mi to docházelo…nejdřív sem myslel, že mi chce naznačit: vidiš, jak sem dopad a přesto kouříš (je to vod něj hezký, že pamatuje na mý zdraví), ale bylo to jinak, tentokrát sobectví na jeho straně: kouř mi vadí, takže jestli tu chceš bejt, hulit nebudeš (von kouřil 40 roků)

inu dobrá, už sem to pak bez cigarety vydržel

ani kost nikomu z příbuzenstva v krku nezůstala, s kolikou nikdo odvezen nebyl, dělbuch nikoho neroztrhal…výčitky zůstaly za dveřma…kéž by to tak bylo každej rok