Nedávno mi v Cafe na půl cesty předal Pavel pozvánku na tradiční akci v Kryštofáku. Datum konání 26.-28.10. Zahrajou kapely Jiříkovo videni, Kecáš a Middle Age Crisis. Ubytováni jako vždy v chalupě Pavlova tchána Rendy. Spacáky s sebou, jak jinak. Pavel se svou ženou Hankou slavěj snad šestý výročí svatby a z různejch koutů se u týhle příležitosti do Kryštofáku už léta sjížděj zajímavý lidi.

Nejedu poprvé a doufam, že snad ani naposled a vypadnout z Prahy je vždycky příjemný. Vyrazili jsme z Černýho mostu v pátek večer a šofér busu to do Liberce slušně švihal, takže máme ještě čas dát si na vlakovym nádraží pivko.

Dozvídáme se, že vlak nejezdí, tudíž je třeba na pár zastávek využít znova autobus a teprve pak sednout na místní motoráček, kterej nás po několika minutách vysadí nad Kryštofovym udolím. Teď večer to neni vono, ale když jsem cestoval poprvé, výhled na tohle údolí mi učaroval a je třeba si to zažít osobně za bílýho dne, nejlíp v létě.

Je tu v Podještědí už poměrně čerstvý povětří, takže zapínáme bundy a vydáváme se z nádražíčka po prudce klesající cestě k cíli. Kryštofovo údolí je i mediálně známý — např. tu už pár let nemaj starostu a nikdo to prej nechce dělat. Další zajímavostí je nedávno otevřená výstava betlémů.

Na pozvánce se mimo jiné praví, že každý, koho tady potkáte, vám rád poradí cestu. Pravda pravdoucí. Znova si vzpomínám na svoji první návštěvu, kdy sem vyrážel sám a první domorodec na dotaz, kde že tady bydlí Renda Sanetrník, ochotně zamával rukou směrem na konec vesnice a „to nemůžete přejít“.

Ještě je tu ale jedna příjemná věc, kterou nelze vynechat a vlastně ani před Rendovo chalupou minout, a to restaurace U Uhlířů. Tady se zastaví každej. A zase radim vozkoušet na vlastní voči a chuťový buňky. I my tady kotvíme, a ejhle, Renda tu zrovna ještě s jednim chlapíkem jamuje na kytaru a nálada v hospůdce je báječná. Potkáváme zase nový lidi a hned je vo čem povidat. Dnešní téma zní Smoke — nejenom film, ale i skutečný kuřácký historky, co, kdo, kdy, jak chutnalo atp. Poprvé zkouším indonéský hřebíčkový cigarety (název zapomenut), který nejsou na chuť až tak špatný, jen zůstává sladká pachuť po filtru na rtech. Možná sou dělaný taky z cukrový třtiny jako kubánský.

Později dorazí jakási partička trošku už starších kotlíkářů a dávají do placu všelijaký standardy kamarádů táborových ohňů. Nic pro nás. Zvedáme se a konečně dorážíme do chaloupky. Někdo se přesouvá na půdu a já okupuju kuchyň. Neni tu zrovna nejteplejc, takže se dávam do svý oblíbený činnosti a topim v kamnech. Za chvilku už je to celkem na spaní, rozbalim spacák na gauči a upadam do spánku.

Nespal sem snad ani hodinku a zbytek lidí z hospody už sedí za stolem v kuchyni. Vzbudili mě, ač se to nestává, abych se nechal ze spaní vytáhnout. Zajímavá debata probíha mezi Jirkou Muzikou a Japoncem, kterýmu se tu až do konce víkendu neřekne jinak než Josh (snad se tak i jmenuje) nebo Šikanzen (tak se určitě nejmenuje). Ivana Muziková jako vždy blbne a má chuť tančit, takže tančí. Nakonec se společnost únavou rozpadne a já navážu na přerušený snění.

V sobotu ráno se pár lidí vydalo pomáhat do lesa domorodci Kulíškovi. Abych si zachoval tvář, vyrazil sem též. Po cestě míjíme 3 hospody a ani jedna mě nevítá nadšeně. U Uhlířů se peče 10 hus, takže nevobjednanej návštěvník utírá hubu. U Kryštofa, kde se má konat večerní program, nám to vysvětlej: rockovej koncert začíná v šest, přiďte v šest. A je to. U Skrblíka probíhá jakási rekonstrukce. Ani se nedivim, že vesnice o 170 obyvatelích a 3 hospodách, nemá starostu…

Pravda, na dříví se mi taky moc nelíbilo, takže sem to po nějaký chvíli vobrátil zpátky k chalupě. Pavel připravoval polívku a já měl už hlad jako vlk. Líný vodpoledne proběhne překvapivě bez alkoholickejch excesů a je čas navštívit kulturu.

Hospoda U Kryštofa se pomalu plní a majitelé si to ulehčujou tim, že zaváděj samoobsluhu, pakárna. Začátek koncertu je pořád voddalovanej, takže si čas krátíme popíjením piva a večeří.

Nakonec se před devátou objeví Pavel a láka lidi do sálu, kterej je voddělenej vod hospody lítačkama. Začíná se promítáním diáků, který Hanka s Pavlem připravili v takovym pásmu asi ctyř fotopříběhů. K tomu improvizuje kapela Kecáš. Je to legrační, i když se to tváří umělecky a zamyšleně. Kecáš následně pokračujou v produkci a lídr Příhoda obsluhuje tradičně klávesy a tahačku. Basák onanuje jako obvykle zběsile, no jo, umíš to, chlape, bubeník ne a ne chytit pořádně rytmus. Celkem nuda. Jen cover vod T. Waitse You’re Innocent When You Dream se mi libí.

Skupina Jiříkovo vidění se nakonec nedostavila, ani nevim, proč vlastně. Takže si lidi dali pauzičku a v malejch partičkách probírali všechno možný i nemožný. Před vystoupenim poslední kapely se v sále setmělo a Petr Stromař se Sašou předvedli bilingvní recitaci básní Christiana Morgensterna. Saša v němčině a českej překlad Petr. Nechyběly divadelní prvky a vrcholem bylo dramatický provedení básně Koleno — „…od těch dob samo světem jde, jen koleno, víc nic…“.

Pak už nastoupili Middle Age Crisis, z nichž se vyklubalo Půl tváře, který byli k vidění už aspoň před 10 lety na různejch pražskejch akcích. Krom zpěvačky mě osobně příliš nezaujali. Sice bylo vidět, že hrát uměj, ale po 2-3 skladbách mi prišlo všechno stejný, bohužel. Takže kulturní zážitek trošku slabší, co se dá dělat.

Kolem druhý hodiny se to začíná rozcházet, ale vpodstatě všichni mířej zase k Rendovi do chalupy. Eště u výčepu pár lidí nakoupí do pet lahví pivo (ráno bodne, jako vždy). Partičky se rychle přesunuly na základnu. V kuchyni je teploučko, nástroje pripravený na jam a už to jede. Nejlegračnější pohled je na jednoho exota, kterej už nenašel volný místo k sezení, takže zvolil pozici stojícího spáče, a to hezky v teple — normálně se vopřel vo sálající kamna, a s rukama pod hlavou to bral až do rána.

Lidi pomalu vodpadávali, podle stupně únavy a intoxikace organismu. Nakonec sme zůstali do úsvitu jenom s panem domácím, Kolodějem a jednou dívčinou. Jelikož sem měl naplánovano s rozbřeskem podniknout zdravotní procházku po okolí a děvče odchod na vlak, kterej měl jet cca v 7 hodin, vydali sme se společne údolím. Všude ticho, mlha, nádhera prostě. Statečně sem Ivetku vyprovodil až do nádraží, polibkem stvrdili brzké shledání, já počkal na její vodjezd (kapesníčkem sme si nemávali) a pustil se s dobrou náladou a vyčištěnym tělem na cestu zpět.

Na sofa sem strávil pár hodin v hlubokym spánku, než se probudili ostatní alkoholici a dobrá duše Barbucha vytáhnul z kouzelnýho vaku pečlivě uchovávanou poslední pet láhev piva a nějaký pečivo. Joj, tož dobrá snídaně. Někteří radostně přivítali nový den jointem a odebrali se na další vlak. Poledne minulo a bylo třeba se uchystat na odjezd.

Po obědě se spustil lijavec jako hrom. Takže na skok k Uhlířům, několik piv a konečný zhodnocení. I pro mě se našlo místečko v autě s Muzikovejma, takže do Starý Boleslavi dojíždíme celkem ve slušnym čase (pilotovala Ivana) a ještě stíháme s Andym a Jirkou pred odjezdem autobusu do Prahy udělat 2 piva. Doma padám do peřin zhruba v deset večer, trošku unavenej, ale spokojenej. Bylo to prostě fajn.