existuje důvodný podezření, že Krchovský je génius

 

současná česká poezie na tom neni vůbec špatně

vo velikosti Magora Jirouse netřeba se rozepisovat, nejlepší je ale momentálně Jiří Krchovský

včera to opět potvrdil při autorskym čtení v komponovanym programu Krchovský & Kříž ve Strašnicích, kterej připravilo Strašnický divadlo

úvod večera obstaral jako host dvoumetrovej obr Radek Lehkoživ, ironik, tragik, dekadent, jehož básně chvílema až baladickýho rázu mířej na bránici, do podbřišku i na mozek

chčiju tvý jméno do písku
protože mi tady chybíš
čert mi byl dlužen tu obřízku
bože, a ty to vidíš

publikum rozehřál jak se patří, a pak už sme se mohli ponořit do světa podle Krchovskýho

Jura to vzal chronologicky od juvenilií až po nejnovější sbírku Nad jedním světem, dle vlastních slov: „abyste si udělali obrázek o vývoji autora“

vybraná témata ladila s jarním povětřím

DĚŤÁTKA VESELE HÝKAJÍ Z KOČÁRKŮ

důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem

s punčochou na tváři obcházím po parku

lákaje děvenky nemravným posunkem…

já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí

kdybych však odkryl tvář, co potom,-chtěly by?

nechyběly verše o lásce

ZAS JEDNOU MLUVÍM S DÍVKOU MLČKY, BEZ FALŠE

byť přímočarých výkladů se jindy lekám

leč naše oči prozrazují beztak vše:

ty chceš tam něco a já chci zas tohle někam…

jen pro jistotu očima se ještě ptám

zda právě teď a právě tohle právě tam

v denním kolotoči je třeba občas zastavit se a uvědomit si, za co stojí žít

UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ

sám sebe hrát,-že jsem… Chci spát

předstírám spánek, tvář mne bolí

vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá

už nemám o čem dát si zdát

na nebi bledne moje hvězda

vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád

Krchovský nekáže, neburcuje, jen popisuje, vysmívá se světu i sám sobě, ale smích mrzne na rtech

JAK BUDE PO SMRTI? -TOBĚ DOST TĚŽCE…

není co závidět; netěš se, -těš se!

ale ne, duše má, čeho ses lekla

-očistce, mučení, plamenů pekla?

to je moc humánní, mírné a všední…

Jak bude po smrti? Tak jako před ní

nesmíme zapomenout na svéráznýho bluesovýho písničkáře Marcela Kříže, kterej vhodně doplňoval Mistra v pauzách, kdy tento potřeboval osvěžit hrdlo

akrobat zlehka kráčí po laně
pod sebou propast výsměchu
přendává holubici lehce z dlaně do dlaně
a pak jí vypustí do korun ořechů

čas plynul a já bych poslouchal třeba až do rána, ovšem nic není nekonečný…už se těšim na další čtení, co nejdřív někdy někde

Nebylo, pravda, příliš světla…
že by si mne však s někým pletla?
to sotva…Když pak vstal jsem z lože
křičela dál: „Ach bože! Bože!“
…jazykem sbírám s patra chmýří:
Říkej mi prostě jenom Jiří

inu, tak dobrá, Juro, ale včera to byl zážitek…velkej