pár snů na dluh a jiné žižkovské romance

 

včera už mi po zběsilym závěru minulýho tejdne trochu votrnulo, takže sem opatrně sestoupil o pár ulic níž a usadil se v milé nálevně U vystřelenýho voka

jak já tam dlouho nebyl! návštěva tohoto restaurantu se nekonala samosebou jen tak náhodně…již týden dopředu byl avizován koncert oblíbeného orchestru, vystupujícího pod názvem Strašidelný elektrik band…tuším, že už o něm zde byla řeč

úderem půl osmé nakráčím do výčepu a patřím na známé tváře, tu je filmová star Radomil Uhlíř, tu klávesák Umělý hmoty Vojta…na pódiu umělci z největších, pan Bubák a pan Olejník, marně zrakem hledám bubeníka pana Zimáka

– kdepak máte třetího Petra do strašidelnýho mariáše?

– ochořel, zákeřná rýma ho vehnala pod duchnu

– ubohý Zimák, ale hrát budete, žáno?

– ovšemže, sice trochu komorněji, ale o vystoupení nepřijdete

a já jsem rád, že o nic nepřijdu, proto slastně saju zde vždy kvalitně opečovávanou plzeňskou pochoutku, nošenou hbitě od pípy stejně tak vždy dobře naladěnou obsluhou

randálisti spustí, zpočátku jemně, jen tak něžně…hudbu nás poslouchá asi pět, vostatní lidi v lokále se překřikujou a kapelu, tuhle báječnou kapelu okázale ignorujou…proč sem lezou, když je to nezajímá?

při další skladbě strašidelní muzikanti otočej knoflíkama na aparátech výrazně doprava a zavřou křiklounům držky…a máte to, hovada, zachrochtám a ubalím si za odměnu facku cigaretku z tabáku Van Nelle

krátká literární odbočka: Žena je jenom žena, ale dobrý doutník – to je pokouřeníčko (R. Kipling)

chlapci i v duu hrajou jak vo život, jako vždycky, obvyklá norma…takhle kdyby hrál každej, to by bylo radosti na světě…sem přehnal s tou radostí, no prostě by to celkem ušlo

jeden z těch pozorných posluchačů při Muzikantovi, co nemá na pivo, nadšeně zahaleká:

– vždyť on je z Moravy!

a má pravdu ten chlapec…Bubák je rodilej Moravan, ale už dvacet roků o sobě s nefalšovanou moravskou hrdostí tvrdí: já su z Prahy

po třičtvrtěhodince je čas na občerstvení umělců, přisednou k mému stolu a odlesk jejich slávy na mě několik minut dopadá, jsem blažený a připíjím dalším škopkem na všeobecné zdraví (všeobecná zdravotní však tento léčebný úkon neproplácí)

žena je jenom žena, ale i na ženy dojde…u stolu s námi slaví jakési životní jubileum dáma, pravděpodobně ve svejch nejlepších letech, nechává si říkat J. a Bubák je od ní za první půlku koncertu počastován kalíškem becherovky, jehož vcucnutí lehounce, ba přímo fatálně poznamená druhou část vystoupení

teď ještě sedíme u nápojů a dáma v nejlepších letech, říkejme jí třeba J., nabídne společnosti kandovaný ovoce se zázvorem, kterej je údajně dobrej na nervy a vůbec má všelijaký blahodárný účinky


– to mohu potvrdit, nadechne se pan Bubák a pokračuje, tuhle jsem byl na návštěvě u pana Beneše-McGadie a jeho ženy Heather, na oba lezla chřipka jakási a prý, že jako nejlepší prevence proti podobnejm nepříjemnostem se doporučuje pojídání zázvorového kořenu, zapíjeného tuzemským rumem…Heather se zachumlala do dek a zahájila léčbu pomocí čaje s medem…pan Beneše zvolil kombinaci zázvor+rum a já, ač zcela zdráv po fyzické stránce, jsem rád pana Beneše podpořil…ráno jsme křepce vyskočili z pelechu, jen Heather ležela dál a bylo jí čím dal hůř…takže ano, zázvor zabírá, nejlépe s rumem

a becherovkou zapije kandované ovoce se zázvorem

pak je opět čas věnovat se hudbě…Bubák ohlásí, že celej druhej set nechť přijme dáma v nejlepších letech co dar kapely k jubileu a dáma na něm může oči nechat…ale to občas všichni, já mám na Bubákovi nejradši jeho levou tlapku, když se rozeběhne po pražcích a loví ve strunách strašidelně elektrický tóny

pan Olejník vsedě drží basu i rytmus…užívá si to a my s ním

zpěvavé Bubačisko chvílema ztrácí slova, tu a tam vynechá sloku, pak se slova znovu vynoří, ale jinde, než byste čekali…becherovka mu nesedla, možná si měl dát raději ten rum…ale hudbu nemotá, to mě vždycky uchvátí

a bum, je desátá, Mechanickej ptáček dolétal, nelétá…ale my ještě neodcházíme, naopak se objevuje nejužší stranické vedení Balbínovy poetické, geniální guvernér Hrdina s pokladníkem defraudantem Borkou, to je věru silná sestava…pánové mají dle plovoucích očiček již slušně pod kloboučkem, v případě guvernéra pod buřinkou…s ním bych nechtěl spořit

sejme proslulou pokrývku hlavy a háže po přítomných prasátka svým čelem až na zátylek

– je tu horko, zalapá po dechu, měli by zde mít takové větrníky jako u nás v Balbínce…tam je vždy příjemně a nikomu se takto leb neorosí

– příteli, tady jste na Žižkově, v proletářské čtvrti, a na ty vaše vinohradské povýšenecké móresy zvědavi nejsme

– zadržte prosím a netupte Královské Vinohrady, jen jsem vyjádřil skromnou touhu již se dále nepotit jak dveře vod chlíva, toť vše

dáma v nejlepších letech zvedá své nejlepší pozadí a loučí se:

– přijďte v sobotu večer do Mánesa, Ali Horáček opět zorganizoval tradiční předvánoční besídku, co se vždycky konala v Malostranský…bude hrát kapela Hery Fotr

– já asi přijdu, protože jsem shodou okolností členem tohoto muzikantského uskupení

a pak odejdou i Bubák s Olejníkem a unavení Balbínovci a já ještě s nějakým – jen od vidění známým – člověkem sedím, plácáme pátý přes devátý a když už se mi zauzluje jazyk, platím a vratkým krokem si prorážim cestu mrazivym vzduchem do vyhřátýho doupěte..dát si pár snů na dluh a ráno znova zjistit, že moje ruka, která hledá tvou, opět zůstala prázdná

nebylo to špatné, říkám ráno v metru Terezce, taky doma s manželem bumbali, a to se pak vždycky potkáváme na Můstku až dlouho po devátý

a zítra v Mánesu bude ještě lépe…možná…když se dneska všichni moji milí spoluhráči večer zamknou jako já na milión západů a nikdo z nás se předtím nezásobí větším než malým množstvím alkoholu

když se pochlapíme, mohlo by to vyjít…zkusme být za pašáky