pacient byl nad ránem v kritickym stavu, ale z nejhoršího už je venku…boys don’t cry…v původní verzi tohoto příběhu se zpívalo: i am sixteen, přátelé

 

včera večer se konal svátek všech melancholiků…v Praze opět zahráli Cure

poprvé se tu zastavili v srpnu 1990…to léto bylo úžasný…14 dnů po Smith & Co. proběhlo na Strahově spartakiádní cvičení za hudebního doprovodu Rolling Stones

vzduch byl tehdy prosycenej něčim těžko popsatelnym, dodneška si tu abstraktní vůni vybavuju…nic nebylo nemožný, taková lehkost ve všem, svět zářil nádhernejma barvama…a hlavně sme nemuseli nic řešit

v tom létě 1990 nás uchvátilo předevšim to, že Cure vodehráli standardních cca 100 minut a po pauze k tomu lepili jeden blok přídavků za druhym, až to pak natáhli do stejný dýlky jako samotnej základní set…taky naprosto nevídaná věc

jako před osmnácti lety, i včera sme se na koncert vypravili s panem lidovkářem, kterej tehdy ovšem o svym budoucim mediálním mrdkaření možná eště ani nesnil…bejvali sme prachmizerný studenti jistý akademie, která nás měla připravit na kariéru ve světě businessu, kterýmu se dodneška věnuju na rozdíl od kolegy pouze já, a proto si žiju daleko líphůřlíp hůř než von

je zvláštní povětří…stojim na Strossmayeráku a bimbam bimbam sv. Antonín zve ku klekání…do kolen pudu až později

u svatýho předstartovní tři piva eště s Emilem…pan lidovkář mi předává pozdravení od slečny L.

– a pamatuješ, jak sme je v tom devadesátym po koncertě potkali? šli s J. společně, dokonce vim, že L. měla na sobě takovej černej pletenej svetr bez rukávů, vod J. pučenej

– máte čas pamatovat si takový blbiny?

a Cure sou fantastický, možná lepší než tenkrát…bez kláves, ve čtyřech, bigbít jako sviňa…přejedou skoro celý Disintegration…k tomu si dávam gambáče za 40, nezabíraj, tlačim další a další…eště, že sem si v práci vzal větší než malou záložku, hodí se

první tři skladby vodstojim kousek u pódia, scéna je taková zvláštní, jak někde na luxusní diskotéce si připadam…pak si du sednout do Štrougalovo lóže, abych měl nadhled

už se mi ty písně všechny motaj, ale ta čtyřhlavá úderka dole neúnavně pálí do lidí eště tuhletu a eště tamhletu…kováříček vyje jak zamlada…one hundred years never enough

střih vo plnoletost zpátky…když se tu stavili prvně, Bobeš byl mladší než dneska já…smutnim

a pak sem zase veselej, poněvadž se vopakuje to samý co před 18 lety…přídavky a vypadá to, že vystoupení neskončí nikdy…kytary drnčej a najednou ten riff: boys don’t cry…a já mam na krajíčku…chlapci přejdou do jumping someone else’s train a když zapankujou grinding halt, křičim, že už rovnou můžou dát komplet všechno…a eště 10:15 saturday night…v závěru je zabit arab na pláži…konec dobrý, všechno dobré a po třech hodinách vim, že tohle byl jeden z nejlepších koncertů, co sem kdy viděl…škoda jen, že se píše rok 2008

někde v Holešovicích…něco si s panem lidovkářem povídáme, a pak, možná ve 2 ráno, sedíme na baru a já se rozpláču…nechci, ale nejde to zastavit

– jen si poplačte…uleví se vám

– když kluci, škyt, přece, škyt, nebulej

– však už taky nejste kluk, ste chlap, ty můžou

a tak sme oslavili svátek melancholiků