pravděpodobnost, že potkam v tomhle století děvče, co by vo mě stálo, je přibližně stejná asi tak jako že do mě udeří blesk…ne-li nižší

 

sem tuhle přišel domu, ani nevim už vodkaď…nedávno, víc jak pár dnů to nebude

kouknu do zrcadla a povídam:

– hele, poslouchej, ty se mně teda ale vůbec nelíbíš

– co s tim jako chceš dělat?

– uvidíš!

a voholil sem se…jako že z tváře šly chlupy dolů, jasný?

teď je to eště horší, ten v zrcadle vypadá jako idiot

možná to bylo těma třema litrama vína, co sem předtim vypil

a proč sem musel vypít tolik vína?

šiškovský haiku:

vzduch zbarven vůní
plamen révy červené
v tvářích celou noc

už nevim, jestli sem začal pít proto, že vo mě holky nestály, nebo vo mě holky nestály proto, že sem začal pít

a včera sem se už z toho všeho rozplakal, naříkal sem usedavě, musel sem jít na záchod, aby mě v hospodě neviděli…tam se nenosí pobekávat, člověk musí bejt hustej, tvrdej jako žula…srábku, na hajzlu se vybreč

a teď vo tom píšu

je to tak snadný

vezmu tužku a na papír sázim písmenka…z písmen sou za chvíli slova…slova jako zbraň…bránim se a útočim…podle toho, v jaký situaci se nacházim…je to tak snadný…slova…přehazuju je, škrtám, vopravuju, aby to dalo smysl…když už to mam, ani pak nejsem spokojenej…chtěl sem něco sdělit…nebo se jenom vosvobodit…blbosti…nejsem spokojenej, poněvadž nikdy, vopravdu nikdy ze sebe nedostanu to, co sem chtěl

je to tak složitý