Eagles Of Death Metal a jejich poctivej rokenrol

 

málokdy v nějaký soutěži něco vyhraju, a když už, je to takový, no řekněme, že ne úplně na hovno, ale jaksi…

k věci: minulej tejden tu hráli Eagles Of Death Metal a já si koupil v předprodeji lupen za 400,- českých…druhej den mi mejlem dorazila potěšující zpráva, že sem vyhrál dva volňásky…tak se to má s těma mejma výhrama

ale nešť…můžu aspoň pozvat kamarády a udělat jim radost…v půl osmý přicházim do Lucerna Music Baru a těšim se na předkapelu Black Box Revelation…zbytečně, právě dohráli

hrome, na pátky 13. nevěřim, prostě mam chodit dřív…snad jindy

zevluju po LMB, kterej se jakž takž zaplňuje, a než stačim dorazit druhý pivko, už se z pódia valí říznej bigboš…stoupnu si na vochoz a dole se začíná přikládat pod kotel

tyhle kalifornský Eagles Of Death Metal se s tim nijak zvlášť nemažou…ale splet by se ten, kdo by přišel na death metal

zpěvák a kytarista Jesse Hughes má takovou trochu rokenrolovou vizáž – úzký džíny, koně, retro kejtra…trochu jako Lemmy, trochu jako náš Visáč Haubert, vod všeho něco…kapela šlape vod první minuty naplno, skladby dýlkou nepřesahujou tři minuty a pěkně to vodsejpá

Orlíci sou tak nějak personálně propletený s daleko populárnějšíma Queens Of Stone Age, ostatně společně tu vobě kapely vystoupily před třema rokama v Roxy…dlužno podotknout, že v tý době sem neměl páru ani vo jedný z nich…moje chyba, dohánim to teď

Hughes evidentně rád komunikuje s publikem, furt poskakuje, haleká, zdraví se s lidma, lichotí babám, s klukama žertuje jako kámoš vodnaproti…ostatní muzikanti řežou do nástrojů, co to de a ve výsledku z toho je jediný: prima zábava, nekomplikovaná sice, ale člověk si potřebuje taky občas jen tak bezstarostně vorazit, no ni?

u podobnejch kapel, a že jich moc neni, se vždycky kochám nadějí, že poctivej rokenrol nemá úplně na kahánku a eště pořád se v muzice něco zajímavýho děje…a neni zapotřebí vobjevovat nový cesty, tahle je dávno prošláplá…a mně to stačí

volňásky si kamarádi přídou užít až bezmála v půlce setu, no ale aspoň, že tak…to už Hughes spouští stounovskou klasiku Brown Sugar, nejdřív sám s kytarou, pak se přidá zbytek bandu…chlapci moc dobře vědí, vodkuď vítr fouká a nestyděj se přiznat to…mam všechno zezhora pěkně jako na dlani a zpívám nadšeně s sebou

zazněj největší hity Wanna Be In LA, Cherry Cola, I Want You So Hard a najednou je po koncertě…škoda, že to bylo tak krátký, vydržel bych je poslouchat pořád pryč

jen houšť podobnejch hudebních zážitků…však i starej dobrej Neil už dávno zpíval: rakenrol ken nevr dáj