já s písničkou du jako ptáček

 

Šálek pátej, poslední

The Kingsize Boogiemen je příjemná muzika…některý lidi zvednou prdel a dou trsat, já du na záchod…hudba je vážně dobrá, ale čaj zase močopudnej

– za těch jedenáct let, co tady provozujem festival, mam pocit, že už sem všechno řek…možná je na čase utnout to…nic novýho mě nenapadá

pokrčim ramenama…dělej, co uznáš za vhodný, mně na tom nijak zvlášť nezáleží…ačkoliv někdy ty proslovy vtipný sou a člověk se pobaví

– ale jo, eště dneska, třeba naposled, du tam

stoupne si s k mikrofonu a povídá něco vo Bessie Smith, plete si ji s Patti Smith a nakonec je to vtipný zas

zatřese krabicí, se kterou pak vobejde kavárnu, aby lidi dobrovolně počastovali umělce nějakou almužnou…tradice se dodržujou pořád: žádný vstupný, co dáš, dáš

do krabice jako obvykle něco hodim a kapela pokračuje v produkci…blíží se desátá večerní

– že sme si dneska ale pěkně pokecali, co?

výjimečně kejvnu zlehounka hlavou a s poslednim tónem foukačky dopíjim poslední čaj

– určitě se zase někdy stav, rád sem tě viděl, sem už skoro nikdo ze starejch známejch nepříde, a mizí na brčko, jako správnej psychoterapeut nejspíš s někym, kdo snad byl nebo brzy bude jeho klient

na baru zaplatim stokorunou, mrknu na všechny tři barmanky (jo jo, já mrkávam, někdy mívam v oku tik, protože sem neurotik) a opouštim kavárnu

venku už přestalo pršet…du domu…neviděl sem Vepřeka, bez ambicí, bez dcery, bez ženský, bez vopice, beze všeho…free as a bird

možná sem tam byl naposled