to jsme si zazpívali

 

v červenci sem si dal předvochutnávku a tuhle středu už Echt! slavil životní jubileum navostro

u toho sem chybět nemoh, ani Terka…na osmou do Vagonu dorazí i její unavenej mužíček Řehy, po práci ne legraci, ale eště maká na baráku…vám jeden nestačí?…to stavim kamarádovi, už je skoro hotovej, nechceš taky postavit domeček, teď mi to fakt de

nechci, když vidim, jak moc je unavenej…hledá lůžkovej vůz, kde by si rád před koncertem zdřímnul, ale pak mávne rukou, přesune se do vozu jídelního a k večeři si dá plzeň a fernet


– jak se pořád máš?

– vzrušující život, do práce, z práce, znáš to

– no tak spokojenost, ne?…přesně, jak sis to představoval, kdyžs byl malej: až budu velkej, budu si dělat, co budu chtít

má pravdu, ten náš kapelník, proto je mi ctí hrát s nim v orchestru…vždycky sem nenáviděl lež

první gratuluje Garage a milášek Tony, Iggáč ze Šiškova…připomenem si Flédu a já slibuju, že příští březnovej výlet do Brna beru pod svůj patronát

v triu procvičíme hlasivky při skladbě Zrcadla…bude se to eště hodit…trio záhy doplní Saša…skoro stejná sestava jako loni na dvacátinách Původního Bureše, chybí jen Jiří Š…už loni?…to to letí, poslední roky sou ňáký rychlý, lepší bylo, když byly pomalý

Saša nadšeně vypráví, jak se po vydařený srpnový kolaudačce dopotácel domů a ve skutek proměnil dávnou dětskou touhu

– jako kluk sem vobdivoval spolužáka, kterej dycky u nás v baráku čůral z pavlače dolu na dvůr ve vnitřnim bloku…jednou sem sebral vodvahu a taky to zkusil, jenže dole zrovna stála domovnice, pak šla žalovat našim…teď v srpnu mi bylo tak zle, že sem někdy kolem třetí ráno vyběh z bytu a vyzvracel do dvora všechno, co sem na kolaudačce pozřel…a domovnice nikde, to byl triumf!

vočíčka mu svítěj, je vidět, že si to vysloveně užil

Garage sympaticky kolegiálně svůj set nijak zvlášť nenatahuje, všichni vědí, kdo dnes slaví

– když je dnes kapele dvacet, zabrouká frontman Karel Malík, Ládík Zatloukal vystřihne na Gibsonu tu známou kudrlinku a my společně s kapelou zařveme: nemám to rád!

tohodle rozjezdu koncertu se nenabažim nikdy, je to pořád skvělý!

a pak už hulákáme jednu skladbu za druhou slovo vod slova…nezapomeneš…stejně jako tehdy, snad eště v minulym století: při nějaký akci v Kryštofáku sme se s Řehym v hospodě už nudili, a tak rozhodnuto jít k Rendovi do chalupy, v přehrávači disk s prvnim albem Echt!u Hořký pití, a pak sme zpívali a zpívali, až sme přezpívali úplně celou desku, a pak snad eště jednou, potom nám došla tekutá zábava…napsat teď, že sme u toho chlastali fernet, to by bylo hodně laciný, žáno?…kdepak, normálně sme se u toho ožrali prachsprostym rumem…a tak možná Echt! byl jednim z impulsů dát dohromady HF…slavíme!

národa je tu tolik, že si koupíš občerstvení a hned se můžeš zase postavit na konec fronty, v ní si ho vypít a dokola

du zkontrolovat dění v kotli pod pódiem…dav mě pohltí a já zahlídnu dalšího gratulanta, Magora…je totálně našrot a okolostojící mládež, ta další, jím správně zkurvená generace, ho přidržuje, aby se nepřevrátil…inu, úcta ke stáří, kterou ocení jistě i Magor, zvlášť když mu u toho Malík zpívá: to mojí starý lásce eště pořád tluče srdce

pak Magor na pódium vytažen jest, zablábolí zdravici a vše se zvrhává do prapodivnýho jamu bez hlavy a paty, kterej naštěstí netrvá moc dlouho…plastickej Jirka namaže smyčec kalafunou a Malík na něj zařve: Kábo, hrej!

přídou i bejvalý spoluhráči – kytarista Růžička, basáci Jelínek a Jedlička, ten dokonce sedne k bubnům při Morning Morning vod Fugs…dávno nežijícímu, původnímu basákovi Martinu Grušovi je věnovanej Doktor, život nejsou jen srandičky…a pak už se de do finále při Hardym

Ameriku sem si tentokrát nevyžebral, ale neva, báječnej večírek

takže eště vode mě pro Echt!: přeju dalších dvacet, a to už, Karle, budeš šišlat "ajem šikšti ejť!"